Při pořizování si
vlastního bydlení lidé často stojí před otázkou, jaké zdroje financí využít.
Pomineme-li spotřebitelské úvěry, kreditní karty a podobné - pro tento účel
značně nevhodné - úvěrové nástroje, volba padne zpravidla na financování:
·
z vlastních zdrojů,
·
úvěrem ze stavebního spoření,
·
hypotečním úvěrem.
Statisticky téměř vždy
vyhrává kombinace vlastních zdrojů se zdroji cizími (tedy z banky či stavební
spořitelny). Každá z variant má své výhody i nevýhody, přičemž tento kurz by
vás měl provést právě těmito úskalími a zároveň by vám měl objasnit některé
zásadní pojmy, se kterými se při jednání s bankou, stavební spořitelnou či
finančním poradcem můžete setkat.
Financování z
vlastních zdrojů
Při pořizování
nemovitosti z vlastních zdrojů by měl mít kupující na paměti především tyto
nástrahy, které jej mohou potkat:
·
realitní makléř může upřednostňovat kupce, který bude nemovitost pořizovat
na úvěr, protože tak může získat provizi i za zprostředkování úvěru,
·
jakákoliv hotovostní transakce musí být řádně zdokumentována a musí na ni
být vystaven doklad – kupující se tak vyvaruje případnému riziku, že
prodávající či realitní kancelář zamlčí obdržení hotovosti, a dle smlouvy bude
vyžadovat doplacení plné ceny, která už vlastně z části zaplacena byla,
·
ze zákona není dovoleno v hotovosti vyplatit více než 350 tisíc korun,
·
kupující se může vydat ze všech vlastních zdrojů, které může v budoucnu
potřebovat (např. na nákup auta, které tak bude nucen pořídit si na dražší
úvěr),
·
při vhodném uložení vlastních prostředků může kupující získat víc, než
kolik by následně zaplatil za úvěr apod.
Naopak výhodou je, že
se kupující nezadlužuje a s nemovitostí může nakládat dle svých představ, aniž
by muset zvažovat a konzultovat své kroky s bankou či stavební spořitelnou.
Financování úvěrem ze
stavebního spoření
Stavební spoření je
nejen produkt spořící, ale také produkt, prostřednictvím kterého si lze peníze
i půjčit. Rozlišujeme dva základní druhy úvěrů ze stavebního spoření:
·
řádný úvěr ze stavebního spoření,
·
překlenovací úvěr ze stavebního spoření (nebo
také meziúvěr).
Řádný úvěr ze
stavebního spoření lze získat mimo jiné teprve až po splnění základních tří
podmínek, které znázorňuje schéma níže.
Splátka tohoto úvěru
se skládá z úroku a úmoru, čili splátky jistiny
(částky, kterou si klient půjčil).
Oproti tomu
překlenovací úvěr ze stavebního spoření lze získat i bez splnění výše uvedených
podmínek. Již při uzavření smlouvy o stavebním spoření tak může klient získat
úvěr, aniž by měl na smlouvě cokoliv naspořeno.
Ve fázi překlenovacího
úvěru klient stále dospořuje na své stavební spoření, a může tak čerpat i
státní podporu, vedle toho má však i úvěrový účet, na kterém splácí úroky.
Nevýhodou tohoto úvěru je to, že jsou úroky počítány z celé dlužné částky, a to
až do té doby, kdy je překlenovací úvěr doplacen úvěrem řádným, na který po
splnění podmínek přejde. Tento mechanismus překlenovací úvěry značně
znevýhodňuje i vůči klasickému hypotečnímu úvěru, jak zobrazuje i obrázek
níže.
Oproti hypotečnímu
úvěru, který vždy musí být zajištěn nemovitostí, má však řádný a překlenovací
úvěr značnou výhodu. Do určité výše jej stavební spořitelny poskytují bez
zástavy nemovitostí.
Financování hypotečním
úvěrem
Zákon definuje
hypoteční úvěr mimo jiné jako úvěr, jehož splacení včetně příslušenství je
zajištěno zástavním právem k nemovitosti (a to i rozestavěné). Za hypoteční
úvěr je úvěr považován až v momentě vzniku právních účinků zástavního práva. Ze
zákonné definice si lze odvodit, že hypoteční úvěr není omezen z hlediska
účelu, na který je poskytován. Lze tak říci, že hypoteční úvěry dělíme na
úvěry:
·
účelové, které jsou svou povahou využity na financování bydlení,
·
neúčelové (také nazývané americká hypotéka), které mohou být
použity i na jiný účel než je přímo financování bydlení.
Pokud budeme hovořit o
financování bydlení, budeme tím rozumět koupi nemovitosti, její výstavbu,
rekonstrukci, modernizaci či opravu, ale také splacení úvěru či půjčky, která
byla dříve poskytnuta ne investici do nemovitosti, případně získání
vlastnického podílu na nemovitosti (např. vypořádání dědictví apod.). Nespadá
do toho však pořízení si např. nové sedačky do obývacího pokoje.
Následující obrázek
shrnuje základní výhody a nevýhody účelové a neúčelové (americké) hypotéky.
Hypoteční úvěry můžeme
také členit podle způsobu splácení na hypoteční úvěry splácené:
·
anuitně, kdy klient platí po celou dobu trvání
úvěru stále stejnou výši splátky (pokud pomineme změny úrokové sazby),
·
progresivně, kdy se klientovi v průběhu let splátky
zvyšují,
·
degresivně, kdy se splátky naopak snižují.
Hypotéky dále můžeme
členit na hypotéky bez či s doložením příjmu, kombinované hypotéky se stavebním
spoření, životním pojištění či investicí do podílových fondů, podle splatnosti,
podle typu úrokové sazby apod.
Proces vyřizování
hypotéky na bydlení
Výběrem vhodné
nemovitosti celý proces financování bydlení pouze začíná. Dodržením správného
postupu se může klient vyhnout řadě nepříjemností od zbytečné administrativy,
která je časově poměrně náročná, až po vynaložení peněz, které mohl ušetřit.
Následující schéma
znázorňuje ideální postup.
Prescoring
Celý úvěrový proces by
měl začínat prescoringem. Ten je ideální absolvovat ještě před
podpisem jakékoliv smlouvy s prodávajícím či realitní kanceláří. Při
prescoringu banka požaduje zpravidla pouze doložení:
·
žádosti o úvěr (či zkrácené žádosti o úvěr),
·
souhlasu se zpracováním osobních údajů,
·
kopie dokladů totožnosti.
Na základě těchto
dokladů banka nahlídne do registrů, ve kterých se evidují veškeré vaše současné
i historické závazky a jejich splácení. V případě negativních záznamů v těchto
registrech (např. několik opožděných splátek, přečerpání povoleného úvěrového
rámce apod.) klienta zpravidla odmítne a úvěr neposkytne.
Příprava podkladů pro banku
V případě, že v
registrech banka nezjistí žádný prohřešek či pro ni negativní záznam není dle
její interní metodiky natolik zásadní, že by úvěr neposkytla, vybídne klienta k
doložení všech podkladů nutných pro finální schválení úvěru. Tím je při koupi
nemovitosti zejména:
·
potvrzení o výši příjmu na formuláři banky, příp. daňové přiznání s
razítkem finančního úřadu s dokladem o zaplacení daně (někdy banka požaduje i
výpisy z účtu či výplatní pásky),
·
list vlastnictví (LV) a katastrální mapa,
·
odhad ceny nemovitosti,
·
smlouva, díky které klient nemovitost nabyde (kupní smlouva, smlouva o
smlouvě budoucí apod.).
V době finalizace
podkladů již musí mít klient vyjasněny některé parametry, které budou banku
zajímat.
Primárně je to volba
úrokové sazby. Může volit mezi:
·
pevnou sazbou, která se nemění po dobu
uvedenou v úvěrové smlouvě,
·
pohyblivou sazbou, která se může v průběhu
splácení teoreticky i každý den měnit, přičemž její výše závisí zpravidla na
sazbě PRIBOR (Prague Interbank Offered Rate), která je navýšena zjednodušeně
řečeno o marži banky.
Pohyblivá sazba je
díky své konstrukci nižší než aktuálně nabízená pevná sazba, klient se však
vystavuje riziku, že v budoucnu pohyblivá sazba překročí sazbu pevnou, kterou
mohl získat v době, kdy mezi oběma variantami volil.
Pokud si zvolí sazbu
pevnou, musí mít ujasněno, na jak dlouho chce mít sazbu zafixovánu. Tomuto
období se říká fixace úrokové sazby a udává, po jakou dobu se
nejenže sazba nezmění, ale po jakou dobu úvěr nejde zpravidla ani bez sankce
částečně doplatit (pokud klient nemá – zpravidla za poplatek či za vyšší úrokovou
sazbu - sjednánu mimořádnou splátku již ve smlouvě). Pokud tedy např. klient
zvažuje dluh po 3 letech snížit o naspořené prostředky, neměl by si volit
pětiletou fixaci.
V otočce fixace pak
lze úvěr ze sankcí doplatit, částečně umořit či přejít k jiné bance. Přechodu k
jiné bance, která převezme aktuální dluh, se říká refinancování.
Důležitým faktorem
ovlivňujícím výši úrokové sazby je LTV (loan to value). Udává
poměr výše úvěru k odhadní hodnotě nemovitosti.
LTV = (výše úvěru) / (odhadní hodnota nemovitosti)
Platí, že čím vyšší
LTV klient má, tím vyšší úrokovou sazbu od banky dostane.
Vraťme se však zpátky
k odhadní hodnotě nemovitosti. Tu určuje smluvní odhadce či přímo
interní pracovník banky. Odhadní hodnota nemusí být rovna kupní ceně či ceně tržní
(zpravidla bývá nižší). V rozdílu odhadní hodnoty a tržní hodnoty, resp. kupní
ceny nemovitosti tkví jedno z hlavních úskalí financování bydlení. Pokud klient
nemá dostatek vlastních finančních prostředků, může se dostat do situace, kdy
je kupní cena vyšší než odhadní, a banka bude požadovat dofinancování z
vlastních zdrojů.
Klient by se měl i
rozhodnout, jak dlouho bude chtít úvěr splácet. Banky zpravidla poskytují úvěry
na pět až třicet let.
Schválení úvěru a podpis úvěrové dokumentace
Při schvalování úvěru
banka posuzuje hlavně klientovu bonitu. Bonita znamená schopnost
splácet úvěr. Banka zkoumá jak příjmy klienta, tak také jeho výdaje a schopnost
splácet úvěr i v budoucnu. U zaměstnavatele si zpravidla i ověřuje správnost
údajů uvedených na potvrzení o výši příjmu. V žádosti o úvěr je nutné do výdajů
také uvést veškeré závazky ve formě např. spotřebitelských úvěrů, leasingů, ale
také kreditních karet či kontokorentů, které klient nemá vyčerpány.
Dále bude banka
prověřovat i pořizovanou nemovitost. V případě, že klient ručí jinou než
pořizovanou nemovitostí nebo ručí více nemovitostmi, posuzuje i tyto.
Posuzování probíhá jak na základě doloženého odhadu banky, tak na základě
dalších interních směrnic.
V neposlední řadě
banka zkoumá i účel úvěru a jeho doložení patřičnými smlouvami
(kupní smlouvou apod.) a výpisem z katastru nemovitostí.
Po schválení úvěru
dochází k podpisu úvěrové smlouvy včetně dalších dokumentů, které banka
vyžaduje (zástavní smlouva, návrh na vklad zástavní smlouvy apod.). V úvěrové
smlouvě či v její příloze jsou uvedeny podmínky čerpání úvěru.
Čerpání úvěru
Čerpání úvěru je
bankou povoleno až v momentě splnění podmínek daných ve smlouvě. Mezi tyto
podmínky mimo jiné patří např.:
·
uhrazení části kupní ceny z vlastních zdrojů,
·
vinkulace pojistné smlouvy na nemovitost,
·
zaplacení poplatku za zpracování úvěru,
·
podání návrhu na vklad zástavního práva ve prospěch banky, případně
doložení již zapsaného zástavního práva.
Jak již bylo řečeno,
na nemovitost se váže i další z povinností, které bude muset klient splnit. Bez
ohledu na výši poskytnutého úvěru bude banka požadovat pojištění nemovitosti
(výjimečně pojištění domácnosti). To je zpravidla potřeba vinkulovat ve
prospěch banky. Vinkulovaná pojistka funguje v případě pojistné události, kdy
klientova nemovitost např. vyhoří tak, že jsou nejprve vyplaceny prostředky z
pojistky bance, a až následně klientovi.
Až na výjimky (jako
např. u výstavby) se čerpá úvěr jednorázově.
Po dočerpání úvěru je
následně potřeba dodržovat i dodatečné podmínky, kterými si banka ověřuje, že
klient skutečně dostál naplnění podstavy úvěru (např. došlo k zapsání
zástavního práva ve prospěch banky).
Poplatky
Na závěr je nutno
vzpomenout i na poplatky související s vyřízením hypotečního úvěru. Banka si
může (ale nemusí) účtovat tyto poplatky:
·
poplatek za vyřízení,
·
poplatek za vedení úvěrového účtu,
·
poplatek za odhad nemovitosti,
·
poplatek za změnu úvěrové smlouvy,
·
poplatek za čerpání úvěru,
·
poplatek za rezervaci finančních prostředků při delší době čerpání,
·
poplatek za nedočerpání úvěru,
·
poplatek za mimořádnou splátku,
·
různé poplatky za nedodržení smluvních podmínek apod.
Ručení
Často
využívaný zajišťovací institut u úvěrových smluv.
V
ČR dvě právní úpravy: podle občanského zákoníku (§ 546-550 OZ) a podle
obchodního zákoníku (§ 303-312 ObZ).
Postata
obou je stejná: závazek ručitele věřiteli, že splní dluh v případě, že dlužník
dluh neplní, ačkoliv k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Nevyžaduje se od
věřitele, aby vymáhal pohledávku po dlužníkovi soudně, postačí faktické
neplnění dluhu dlužníkem, aby byl ručitel povinen plnit.
Ručitel
je povinen dlužníkův dluh plnit v celém rozsahu (nedohodl-li se s věřitelem
jinak).
Ručitel
může proti věřiteli uplatnit veškeré námitky, které by vůči němu mohl uplatnit
dlužník. Ručitel může odepřít plnění dluhu, zavinil-li věřitel, že jeho
pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem.
Uspokojí-li
ručitel pohledávku věřitele, je oprávněn požadovat po dlužníkovi náhradu za
toto plnění – ručitel nabývá postavení věřitele v tom rozsahu, v jakém splnil
závazek za dlužníka.
Možnosti právního režimu k bytu
Vlastnické právo
Vyjadřuje
právní panství nad věcí (věci dělíme na věci movité a věci nemovité). S
vlastnickým právem k věci jsou spojena subjektivní práva vlastníka, která lze
shrnout do tzv. vlastnické triády:
a) právo věc držet,
b) právo věc užívat a požívat jejích plodů,
c) právo s věcí disponovat.
Vlastník
má právo na ochranu vlastnického práva - vlastník může vyloučit ze zásahu do
jeho vlastnického práva kohokoliv, kdo ruší výkon jeho práva (vyjadřuje
absolutní povahu vlastnického práva: povinnost každého z předem neurčeného
okruhu osob, aby se zásahu vlastnického práva zdržel; oproti tomu teorie práva
používá pojem tzv. relativních práv, která vyjadřují právní vztahy konkrétních
osob – mezi relativní práva patří práva ze závazkových vztahů).
Podle
subjektů vlastnického práva ke konkrétní věci můžeme rozlišit:
·
„individuální“ vlastnictví – vlastnické právo jediné osoby k věci,
·
podílové spoluvlastnictví – věc náleží do spoluvlastnictví více
vlastníků. Jedná se o spoluvlastnictví ideální – spoluvlastnický podíl
vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech k
celé věci (český právní řád nezná tzv. reálné spoluvlastnictví, které by
vyjadřovalo právo spoluvlastníka ke konkrétní části věci. To ovšem nevylučuje
uzavření dohody, kterou mezi sebou vlastníci upraví práva a povinnosti tak, aby
každý ze spoluvlastníků užíval konkrétní část věci).
Z
právních úkonů týkajících se společné věci jsou zavázáni všichni spoluvlastníci
společně a nerozdílně.
O
hospodaření s věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle
spoluvlastnických podílů. Pouze jde-li o důležitou změnu společné věci, mohou
přehlasovaní vlastníci žádat, aby o změně rozhodl soud.
V
případě, že jeden ze spoluvlastníků převádí svůj spoluvlastnický podíl, mají
ostatní spoluvlastníci předkupní právo.
Zrušení
a vypořádání spoluvlastnictví – děje se primárně na základě dohody
spoluvlastníků. Nelze-li dosáhnout dohody, rozhoduje soud na základě návrhu
některého ze spoluvlastníků (soud potom volí jedno z těchto řešení: rozdělení
věci, nebo přikázání věci jednomu ze spoluvlastníků za náhradu ostatním
spoluvlastníkům, nebo prodej věci a rozdělení výtěžku).
·
společné jmění manželů – souhrn majetkových práv a závazků, z nichž
jsou oprávněni a povinni manželé. Mezi aktiva patří věci, práva a jiné
majetkové hodnoty, mezi pasiva závazky – součástí SJM je tedy i právo
vlastnické (u vlastnického práva ve společném jmění manželů neexistují podíly
na vlastnickém právu – každý z manželů je vlastníkem celé věci, je však přitom
omezen stejným právem druhého manžela).
Majetek
užívají a udržují oba manželé společně. Obvyklou správu majetku provádí každý z
manželů samostatně, v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů.
Pojem bytového vlastnictví – byt (bytová jednotka) je v českém právním řádu zvláštní předmět
práv a povinností (právní úprava: zákon o vlastnictví bytů a občanský zákoník).
Právně se jedná o samostatnou věc (nemovitost), byť de facto je to součást věci
jiné (součást domu).
Byt
samotný je takto předmětem vlastnického práva (může mít jednoho vlastníka, více
vlastníků, popř. může být ve společném jmění manželů) s tím, že s bytem je
nerozlučně spjato spoluvlastnické právo ke společným částem budovy, v níž se
byt nachází, popřípadě spoluvlastnické právo k pozemku, na němž je budova
postavena (další spoluvlastníci společných částí domu a pozemku jsou vlastníci
ostatních bytových jednotek v tomto domě). Spoluvlastnický podíl na společných
částech budovy a pozemku se určuje zásadně podle poměru podlahových ploch
jednotlivých bytových jednotek. Spoluvlastnické podíly na společných částech
budovy a pozemku následují právní osud bytové jednotky.
Vlastnické
právo k bytové jednotce se převádí kupní, směnnou, darovací smlouvou (popř.
jinou smlouvou, jejímž obsahem je převod vlastnického práva k bytové jednotce).
Smlouva, kterou se převádí nemovitost musí mít písemnou formu a podpisy
smluvních stran musí být na téže listině. Pro účely řízení o vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí se vyžaduje, aby byly podpisy úředně
ověřeny. Nemovitost nabývá nový vlastník zápisem vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí.
Nájem, podnájem
Právní
úprava: § 685 a násl. občanského zákoníku.
Nájem
bytu – užívání bytu jako cizí věci za účelem bydlení a za úplatu. Právní úprava
je koncipována s důrazem na ochranu nájemce bytu. Náležitosti nájemní smlouvy:
1) vymezení bytu a jeho příslušenství; 2) vymezení rozsahu užívání bytu; 3)
stanovení nájemného; 4) stanovení úhrady za služby spojené s užíváním bytu.
Nájemní
smlouva musí mít vždy písemnou formu.
Pronajímatel
je povinen zajistit, aby byl byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání. Drobné
opravy a běžnou údržbu hradí na svůj náklad nájemce.
Výpověď
nájmu ze strany pronajímatele lze dát jen ze zákonem stanovených důvodů
(porušování dobrých mravů v domě nájemcem, porušování povinností vyplývajících
z nájmu bytu nájemcem, neužívání bytu nájemcem bez vážného důvodu, nájemce má
jiný byt…).
Podnájem – právní vztah nájemce a
třetí osoby, při kterém nájemce přenechává byt do podnájmu. Byt může nájemce
přenechat do podnájmu jen s písemným souhlasem pronajímatele (vlastníka bytu).
S
převodem vlastnického práva k bytu přechází právo nájmu k bytu (právní
postavení nájemce zůstává nedotčeno; nájemce má předkupní právo k převáděnému
bytu). V případě tzv. „převodu nájmu bytu“ (situace, kdy se převádí právo nájmu
bytu z jedné osoby na jinou) je třeba uzavřít třístrannou smlouvu mezi původním
nájemcem, novým nájemcem a vlastníkem bytu.
Tzv. družstevní vlastnictví a družstevní byty
Je
vlastnické právo k věci (bytu, bytovému domu), jehož subjektem je družstvo.
Družstevní vlastnictví z hlediska právního není specifickým druhem vlastnictví,
ale jedná se obsahově o „běžné“ vlastnické právo družstva jako vlastníka.
„Družstevním
bytem“ se rozumí byt ve vlastnictví družstva, který užívá člen družstva na
základě nájemní smlouvy (popřípadě jiné smlouvy umožňující mu užívat byt).
Práva a povinnosti nájmu družstevního bytu upravují kromě právních norem i
stanovy družstva.
Družstvo
(právní úprava §§ 221-260 obchodního zákoníku) zpravidla funguje na neziskovém
principu za účelem umožnit svým členům bydlení s eventuálním budoucím převodem
vlastnického práva k bytu na člena družstva.
Družstvo
je právnickou osobou se zákonem stanovenou vnitřní strukturou. Orgány družstva
tvoří členská schůze, představenstvo a kontrolní komise. Členové družstva
prosazují svoje zájmy prostřednictvím členské schůze. Představenstvo jedná za
družstvo navenek.
Výhody
nájmu družstevního bytu – nájemné nebývá ve výši obvyklé tržní ceny, nýbrž bývá
podstatně nižší. Z nájmu zpravidla členové družstva postupně splácí dlouhodobý
úvěr, za který byl byt (bytový dům) pořízen. Pokud člen družstva splatí
dlouhodobý úvěr, vznikne mu (za splnění dalších podmínek) právo na bezúplatný
převod bytu do jeho vlastnictví.
Převod
družstevního bytu – funguje zpravidla jako převod členských práv a povinností v
družstvu s tím, že s tímto převodem přechází na nabyvatele i právo nájmu k
bytu.
Příklad: využití družstevního vlastnictví: privatizace bytového fondu
ve vlastnictví obce.
Věcná břemena
Právní úprava: §
151n-151p občanského zákoníku.
Jsou právní vztahy,
které ukládají vlastníku nemovitosti (povinný z věcných břemen) povinnost něco
strpět, něčeho se zdržet nebo něco konat.
Oprávněný z věcných
břemen je:
·
konkrétní osoba (tzv. věcná břemena in personam; tato věcná břemena
zanikají nejpozději smrtí nebo zánikem oprávněné osoby) – příklad: Jan Novák
oprávněný k doživotnímu užívání určitého bytu;
·
vlastník konkrétní nemovitosti (tzn. i jakýkoliv další vlastník této
nemovitosti, tato věcná břemena přechází na nového vlastníka nemovitosti) (tzv.
věcná břemena in rem) – příklad: právo průchodu přes pozemek, kdy oprávněný je
vlastník nemovitosti sousedící s tímto pozemkem.
Věcná břemena převodem
nemovitostí zatížených věcným břemenem nezanikají – jsou spojeny s touto
zatíženou nemovitostí.
Věcná břemena vznikají
písemnou smlouvou, vydržením, na základě závěti, dohodou dědiců, rozhodnutím
příslušného orgánu nebo ze zákona.
Vznik a zánik věcných
břemen se eviduje v katastru nemovitostí.